Rozumím lidem, co si sednou v lednu a naplánují celý rok. Fakt jo. Jen to nedokážu. Vždycky jsem zkoušel, vždycky to padlo do března.

Poslední pokus trval šest hodin. Měl jsem spreadsheet s projekcemi, cíli, dokonce barevný graf úspor. Za měsíc jsem do toho nekouknul ani jednou.

Pravidlo zpětného pohledu

Pak jsem změnil přístup úplně. Místo plánování dopředu jsem začal kontrolovat dozadu. Každý měsíc se podívám, co se stalo. Ne co se má stát. Co už se stalo.

Vytáhl jsem výpisy z banky za poslední tři měsíce. Spočítal průměr fixních výdajů - vyšlo 18000 měsíčně. Spočítal průměr všeho ostatního - 12000. Hotovo.

Teď vím, že potřebuju 30000 měsíčně na život. Všechno nad to můžu odložit nebo utratit za větší věci. Žádné plánování kategorií, žádné cíle, žádné strategie.

Postupná optimalizace

Každé tři měsíce znovu spočítám průměry. Občas zjistím, že číslo kleslo nebo vzrostlo. Nepanikařím, jen to beru na vědomí. Pokud roste moc rychle, zkusím přemýšlet proč.

Jednou mi vyšlo, že utratím v průměru 4000 za dopravu. To mi přišlo divný. Kouknul jsem podrobněji - hodně jezdím taxíkem když jsem unavený. Koupil jsem si kolo. Za tři měsíce číslo kleslo na 1800.

Bez tlaku na perfektnost

Nikde není napsáno, že musím mít dokonalý plán. Stačí vědět, kde jsem teď a kam směřuju zhruba. Detaily se vyřeší průběžně.

Systém běží rok a půl. Nijak extrémně nešetřím, ale mám víc peněz než kdy předtím. Prostě proto, že ho skutečně používám místo toho, abych ho vytvářel.